Psal se rok 2004 a malý naivní Honzík nastupoval plný nadšení do startující realitní kanceláře. Místo školení jsem do ruky dostal obchodní zákoník a k ruce jsem měl kolegu makléře, který dělal práci o dva měsíce déle, než já. Školící materiály, akademie nebo kurzy? To neexistovalo. Na internet bylo připojeno pouhých 19% domácností v celé ČR. Od rána do noci jsem hledal inzeráty v Annonci. Volal na ně a přesvědčoval majitele, že jsem ten nejlepší a jediný makléř, který může prodat jejich nemovitost.
Navigace nebyly a mé první jízdy po Praze doprovázela papírová mapa, tlačítkový mobil a oprýskaný vůz. Obleky jsem zásadně kupoval v hypermarketu, košile za stovku, sako za dvě. Měsíčně jsem utratil za telefon 10tis korun. Večer jsme se všichni scházeli v kanceláři, abychom nadatlovali nové nemovitosti (někdy i tři denně) do databáze a poslali fotky asistentkám, které zajišťovaly prezentaci v časopisech a na internetu.
Jako makléř jsem zažil vstup naší země do Evropské unie a prožil jsem si celou realitní krizi od začátku do konce. Vlastně jsem si zažil ty krize dvě. Konec první krize jsem jsem stihnul v roce 2004, když jsem nastoupil do realitky. Poté následovalo období velmi prudkého růstu a druhá krize, kterou si pamatuje většina z nás, přišla o pár let později v roce 2008.
Po nějaké době jsem měl v nabídce 120 nemovitostí. A když byl dobrý týden, tak jsem prodal až sedm nemovitostí. Většinu provize shrábla ta velká realitka a mě toho moc nezbylo, ale ten dril v té realitce beru jako dobrou školu, která dnes mnoha makléřům chybí. Možná, že i díky tomu jsem k dnešnímu dni prodal přes 1000 nemovitostí. Stovky dalších prodejů jsem dozoroval jako nadřízený makléř. Abych prodal takové množství, musel jsem navštívit kolem 10 tisíc nemovitostí a počet prohlídek se zájemci o koupi už ani neodhadnu.
Děkuji si za to, že jsem to vydržel a stále se tomuto oboru věnuji. Děkuji své ženě Barunce, že to se mnou vydržela. A to i v našich začátcích, kdy jsme si oba připadali jako v nějakém motivačním filmu. Skrze pády, depky, neúspěchy a krachy jsme se dostali až k dnešnímu dni živí, zdraví a stále spolu. A že to někdy bylo veselé.
Dnes je první den, kdy ode mě může koupit nemovitost člověk, který se narodil v den, kdy jsem s touto profesí začínal.
Tak na další osmnáctku.. CINK:)
